Prsa, bříško, zadeček

S postupujícím jarem se každoročně objevují výzvy k hubnutí „do plavek“. Nejprve v časopisech, které mají v názvu „kondice“, „zdraví“, „fit“, pak v těch s dívčími jmény, a nakonec i v přílohách „seriózních“ deníků.  

S železnou pravidelností „devět z deseti“ měsíčníků i týdeníků nabízí osvědčené postupy, diety podle celebrit, light jídelníčky, recepty na (skoro) bezkalorické pokrmy, tipy na cvičení a aktuální plavkovou módu ve velikosti 36. S blížící se dobou dovolených se téma korektně mění, nastupují rady, jak vystavit na odiv malá i velká prsa a jak zamaskovat povislé či příliš kulaté bříško, případně umně skrýt větší zadeček. Na fotkách už jsou plavky „na opravdu každou postavu“ a k nim parea v rozměru čtyř čtverečních metrů.

U plavek (kromě velikosti) také záleží na tom, kolik mají dílů. Ještě celkem nedávno jsme se do nějakých dvou, tří let věku všichni koupali „na Evu“, případně „na Adama“, počet oděvních kusů nikdo neřešil. Dnes ovšem oblékáme do plavek (dokonce s plenkou) i miminka. Nudisté a naturisté plavky neřeší do konce svého koupacího života. U ostatních to mají jednodušší Adamové, jeden díl jim prostě stačí.

Moje první plavky byly jednodílné, bavlněné, po namočení okamžitě ztěžkly a obrovsky se zvětšily. Abych si nespálila záda a ramena (trochu jsem se připekla vždycky), přibylo k plavkám do vody ještě bavlněné triko, rovněž těžknoucí. Děti se mi často kvůli tričku smály, ale to mně, vodníkovi, bylo celkem fuk. Hlavně, že jsem mohla být ve vodě co nejdéle. Vlastně jsem na břeh vybíhala pouze za účelem doplnění energie: pro maminčiny řízky, namazané chleby a domácí moučníky a pro tatínkem vypěstované broskve, jablka, ředkvičky, okurky a rajčata. Na začátku prázdnin jsem mívala přezdívku „dcera ředitele vápenky“, s postupujícím létem sice moje pleť neměla o mnoho tmavší odstín, ale posměváčky už to přestalo bavit. Mezi plážovými „ašanty“ jsem byla stále hodně viditelná a spolužáci mi v září nevěřili, že jsem strávila tři týdny u Jadranu.

V období plochého hrudníčku jsem toužila po dvojdílných plavkách s „opravdovskou“ podprsenkou. Říkalo se jim opalovačky. Šily se také z bavlny, příšerně dlouho schly, takže pokud opravdu sluníčko hřálo a plavky konečně na těle uschly a přestaly studit, nikomu se nechtělo je znovu namočit a celé sušení podstoupit znova. Tak už se raději jen na břehu opaloval, tehdy, ještě bez vědomí existence ozonové díry, natřený modrou indulonou, contraviolem, kakaovým máslem z lékárny, nebo ničím.

V době, kdy hrudník přestával být plochý, jsem nosila pravé „bikinky“. Dva malé trojúhelníčky se šňůrkami a nízké kalhotky. Byly modré, s kytičkami, vyrobené z nějakého umělého, nepříliš pružného úpletu, jó, v prehistorických dobách před elastanem …

„V „požehnaném věku“ 23 let jsem jako matka dvou dětí usoudila, že už pro mé uvolněné bříško je „ta veliká mezera mezi horním a dolním dílem plavek“ jaksi nepatřičná, a zahalila jsem se jedním větším kusem látky. Bříško se sice schovalo, nějaký kilogram navíc ale ne. Po mnoha letech a mnoha hubnoucích pokusech, když konečně zmizely ty kilogramy, jsem ještě jednou zkusila na krátký čas oblékat dva díly. Pak opět nastalo jednodílné období, ale zase se objevila „ta díra“, a spolu s ní varování kožních lékařů. S ním ruku v ruce (namazané krémem) přispěchala nabídka výrobců kosmetických přípravků s ochrannými faktory. Moje bílá citlivá pleť se začala ještě více schovávat.

Zapátrala jsem na internetu a objevila obchod pro potápěče, jachtaře a pobřežní hlídku, ve kterém jsem zakoupila černé triko s nápisem Mares (jak mořské!) z americké látky s ochranným filtrem proti UVA, UVB a UVC paprskům 50+, s dlouhým rukávem a stojáčkem. K němu jsem přikoupila černý spodní díl, a tak k moři balím zase dva díly plavek. Vlastně ne, mám ještě třetí díl koupacího úboru. Je to čepice s kšiltem vpředu a „sukýnkou“ (australská norma) vzadu, bez které do slaných vln odrážejících jižní paprsky nevstoupím. A protože je na tom moje sestra s choulostivou pletí podobně, tak se na chorvatských plážích už několik let na začátku července objevují dvě stejné černé postavy s bílýma nohama, v tmavých brýlích a s pokrývkou hlavy. Horkem zlenivělí plážoví a kavárenští povaleči přemýšlejí, mají – li úpal, nebo zda těch koktejlů nevypili příliš, když vidí „dvojmo“.