Šedesátky

Máme nárok na slevu v pražské MHD, ale na čtvrtinové jízdné ještě ne. Všechny jsme dostaly zdarma poštou pět roušek a respirátor FFP2. Většina z nás má podanou Žádost o zaslání informativního osobního listu důchodového pojištění.

Trpitelka. „Já jsem na to stáří vůbec nebyla připravená. Najednou přišlo, je tady a tíží mě,“ fňukala dneska. Vypadala unaveně, ústa do podkovy. Detailně mi popsala všechny své neduhy a vedlejší účinky medikamentů, které pravidelně bere. Cestou domů mě píchalo u srdce a v kyčli. Musím se objednat na kardiologii a ortopedii…

Zlatovláska. V dětském věku vypadala jako princezna. Každý, kdo přišel do třídy, viděl jenom ji. Jako by tam nikdo jiný ani nebyl. Plavovlasá Růženka, kterou je třeba zbavit kletby, kráska, kterou je nutné zachránit před drakem, čertem nebo hlupákem. Žádná neohrožená Popelka, co si poradí sama. Vždycky se našli princové na bílých koních. Tři vztahy „s papíry“, každému dítěti dopřála vlastního otce (stejně jako Bolek Polívka matku), během jejich trvání i v mezidobí se hlásilo mnoho dalších osvoboditelů a zachránců, někteří dostali příležitost. Dnes by jí každý hádal o dvacet let méně… Srší nápady a zážitky, řídí vlastní firmu. Každý se s ní rád setká, odchází povznesen a nabit novou energií i touhou zkusit cokoli nového.

Retro. Chodily jsme do stejné školy, ale do jiné třídy. Často se potkáváme na mostě přes Labe. Drobná, útlá, boty na hodně vysoké platformě, džíny a extravagantní top. Kamenná tvář. Dlouhé, divoce planoucí rudé vlasy. S nezbytnou cigaretou, s kočárkem nebo s vnučkou za ruku. Babička, ale z dálky vidím dívku. Zblízka? Stejný pohled jako kdysi, jen pár vrásek navíc. Někdy ji pozvu na kafe.

Psářka. Vytahané triko, bez podprsenky, třikrát denně venčí pejska. Na všechno si všem stěžuje. Na počasí, vládu, manžela, na děti, jedné kamarádce na druhou, dokonce i na toho psa. Potkat ji? Utrpení, člověka to zcela zdeptá. Z každého dokáže vysát veškerou energii. Uf.

Diblík. „Čím víc roků, tím víc barviček,“ říká. Prodloužené vlasy, umělé řasy, přešitá prsa, lifting, mini. Růžové, ne „staro“, ale žvýkačkově. Prchám, nechci slyšet, co dělají zlatíčka, hafík, manža a komu posílá mejlíky se smajlíky. Ale sluší jí to.

Stařenka v šátku. Šedý vlas, shrbená, pod modrým baloňákem neforemný kostýmek, mokasíny. Dlouho jsme se neviděly, nemohu ji poznat. Bývala to holka „krev a mlíko“. Ne, není nemocná, je spokojená. Bydlí v domečku se zahrádkou, má tři vnoučata a dvě kočky. Sešly jsme se v kavárně, představuji ji dceři jako spolužačku. Dcera se ptá: „Ta paní chodila do školy s babičkou?“

Moudrá hlava do pečiva. Vlaje světem a na potkání rozdává rady. Pomůže s výběrem partnera, ví, jak uvařit nejlepší svíčkovou, pěstovat buganvílie, uchovat kvásek a vypěstovat fialovou mrkev.  Umí chovat králíky, uplést ponožky, ušít roušku a vymalovat byt. Poradí si s klíštětem i s vosím žihadlem. Nebojí se pavouků ani myší. Ví, co je hoax a spam. Nikdy, opravdu nikdy nemá špatnou náladu. Je radost se s ní setkat, z dálky vám mává a usmívá se na vás.

Dáma. Pěstěná tvář, decentní sestřih, hedvábný šátek, co umí skrýt vrásky na krku, trenčkot ke kolenům, lodičky, kabelka. Bez klobouku ji nepotkáte. Elegance sama. V našem věku býváme pro muže neviditelné. Ona ne.

Kam se zařadíte vy, mé milé, narozené kolem roku 1960?