Kdo si počká...

Po letech jsem to znovu zažila. Ač meteorologové před(po)vídali mírné ochlazení a zatažené nebe, bylo dusno k padnutí. Ploužila jsem se rozpáleným městem a na chodníku jsem spatřila reklamu.

Na točenou zmrzlinu. „Domácí“, samozřejmě. Z nabízených čtyř druhů jsem si vybrala pistáciovou. Kluk v síťované čepičce na neposedných blond vlasech, ale bez roušky, ukázal na papírové hodinky, na kterých byl nastaven čas 15 minut. „Musíte chvilku počkat.“ Ano, i zmrzlině bylo vedro. Počkala jsem. A tu čtvrthodinku jsem  vzpomínala, jaké bylo mé zmrzlinové dětství a mládí.

Z mraženého zboží se dal koupit nanuk, eskymo, míša a polárkový dort. A výborná ovocná dřeň, jen rozmačkané ovoce s cukrem. Jakápak éčka… Nikdy neměli všechny druhy najednou, koupilo se, co bylo. Se stoupající teplotou však z obchodů zboží rychle mizelo. Na pultech se začaly objevovat cedule: „Nic mraženého nemáme!“ Kopečkovou zmrzlinu ale v létě mívali skoro všude. Když jsem byla malá holčička, dávali ji do takových oplatkových mističek, jahodovou za padesátník, o pár halířů dražší vanilkovou, občas měli kakaovou nebo meruňkovou. Kornoutky se objevily až později. A pak k nám dorazila točená, říkalo se jí italská.

V Praze měli zpočátku jen několik druhů, ale jednu lepší než druhou! Se sestrou jsme se vždycky těšily, že na Václaváku ochutnáme pistáciovou, oříškovou, kávovou i banánovou, ve které byl opravdu banán. Postavily jsme do fronty (fronty byly na všechno), odkud si všichni odnášeli lákavou pochoutku vytočenou do špičky. Ale právě před námi často vytáhl prodavač hnědě, zeleně, žlutě nebo růžově (barva podle druhu zmrzliny) opatlanou papírovou ceduli s nápisem „Zmrzlina se mrazí“. Což znamenalo dlouhé čekání. Zkusily jsme to jinde, vystály frontu u dalšího zmrzlináře, a situace se někdy opakovala. Ale byly jsme trpělivé a zmrzliny si užily bohatě. Tehdy jsme byly ještě „proti zmrzlině otužilé“.

Seděla jsem ve stínu na lavičce a těšila se na svou šedozelenobéžovou pochoutku. Taková je totiž z pistáciové pasty. Pokud někde vidím sytě zelenou, prchám. Během mého čekání na domražení zmrzliny se k vedlejšímu pultu, kde prodávali kopečkovou, přihnaly děti z příměstského tábora.

„Hele, maj makovou, tu jsem eště neměl.“

„Já si dám jahodovou s kouskama jahod.“

„Nebo čokoládovou s nastrouhanou čokoládou?“

„TVL, a z čeho je ta šmoulová?“