Abeceda Veroniky Ž.

Svému nejmladšímu dítěti, dceři Veronice, tatínek prý nad kolébkou slíbil, že ji nikdy nebude nutit hrát na hudební nástroj. 

Veronika je adaptabilní, bezelstná, citlivá, disciplinovaná, empatická, flexibilní, galantní, hodná, charismatická, inspirativní, jedinečná, komunikativní, laskavá, milá, nezištná, opravdová, pracovitá, rozhodná, samostatná, tolerantní, učenlivá, vnímavá a zodpovědná! Žilková. 

Dnes slaví narozeniny. Mám ji velmi ráda! Je to žena mnoha talentů, v každé úloze, vážné či komické, dokáže překvapit. Veronika zahraje prostě cokoli. Seznam jejích rolí v divadle, ve filmu, v rozhlase a v televizi nemá konce! Inspirací je Veronice určitě sám její pestrý život, připravil jí mnohé radosti, ale také hodně krušné chvíle.

Měla jsem v životě štěstí, že jsem se s touto dámou několikrát setkala. Před lety jsme se synem, sestrou a neteří jezdili do Prahy na Dřevěnou píšťalku, kterou vedl Veroničin tatínek Václav Žilka. Naučil hrát na flétničky stovky dětí s rodiči. Pan profesor byl velmi přísný, ale díky tomu dosahoval pedagogických úspěchů u dětí i dospělých. Se sestrou jsme absolvovaly jeho kurzy pro učitelky a HUTAPI v Orlických horách (hudební tábor pištců). Na jeho akcích panovala tvrdá disciplína, v šest ráno bývala rozcvička, po deváté večerka (i pro dospělé!), noční klid osobně kontroloval. Platil tam „Žilkův středočeský čas“, což znamenalo být na místě vždy o 5 minut dříve. Každý večer se konal koncert, vyvrcholení celodenní společné práce. Já a moje sestra jsme musely slíbit, že také začneme učit “vesele pískat a zdravě dýchat”. Slib jsme splnily a kurzy pro děti a rodiče jsme v našem městě vedly dvacet let.

Veroničin bratr Štěpán je hudební pedagog, sestra Jarmila zpívá, věnuje se vážné hudbě. Václav Žilka nám vyprávěl, že své dvě starší děti vedl k muzice možná až moc zarputile, a to se odrazilo ve vzájemných vztazích. Veronika si našla cestu k umění sama. Oblíbila si zobcovou flétnu a tatínkovi na kurzech často pomáhala, několikrát jsme s ní pískali na flétničky na táboráku v Suchdole. Pěkné vzpomínky! Už tehdy zvládala dělat několik věcí najednou. Organizovala flétničkový soubor, pečovala o své vlastní děti, řešila nějaký problém s rodiči žáků a za běhu po stráni nařídila mému synkovi, aby si zavázal tkaničku u boty. Dlouho se pak u nás v rodině připomínalo, vidíš, i Verunka ti to říkala…

Párkrát jsme byli na návštěvě u Žilků na chatě v Říčkách, syn hrál s panem profesorem v místním kostelíku, my se sestrou jsme pomáhaly trhat rybíz a pětiletého Cyrilka jsme dostaly za úkol naučit pískat tón cis. Byla tam tehdy i jeho sestra Agátka, babička jí dělala topinky. Agáta má dodnes se svou babičkou velmi hezký vztah. Moc na pana Žilku vzpomínáme! I na paní Olinku, jí i Veronice přejeme pevné zdraví!