Ema má mámu. Kdo má Emu?

Moje neteř Terezka si od dětství přála holčičku Emu nebo Emmu. Měla panenky Emy, plyšáky Emy, medvěda, dokonce i obrovskou žlutou kachnu Emu. 

Po čase opustila panenky i plyšová zvířátka a jednou potkala Tomáše, se kterým si skutečnou Emu přáli. Ale narodil se jim Šimonek. Po něm Tobiáš. Pak si konečně stihli naplánovat termín svatby. Koronavirus zařídil, že museli „veselku“ odložit. Tak si řekli, ať si to tedy kluci užijí s nimi, až trochu povyrostou, a posunuli termín svatby o celý rok. Vir ale nechtěl ustoupit, tak pak ještě o jeden. Moravská svatba v kruhu rodinném v rouškách? Neexistuje!

Mezitím se přihlásilo třetí miminko. Na křtinách druhého chlapečka posílali k nahlédnutí obrázek z „ultrazvuku“. Všichni se usmívali, v domnění, jak ten kluk, co ho právě pokřtili, vypadal na své první „fotografii“. Ale maminka jim řekla, aby se podívali na datum. Ten ze sonofotky už byl totiž u ní v bříšku. Třetí kluk! Bude to Emanuel? Emil? Ne, přišel Mikuláš. V lednu.

Ema se pak narodila v červnu, Terezčině starší sestře a jejímu Tomášovi. Ti stihli svatbu „za minutu dvanáct“ před covidem. Má jen jedno m, maminka si totiž prozíravě zkusila podepsat se psacím písmem se dvěma m za sebou. Těch obloučků je prostě moc… Dobře udělala. Holčička má pěkné české jméno k pěknému českému příjmení.

Svatba Terezky a Tomáše se konala letos na jaře, a užili si to všichni dospělí i tři kluci a jedna holčička. Když pan farář po dvouletém odkladu snoubence oddával, prvním slovem bylo: "Konečně!" Jak se pak plamenně rozhovořil a dostal do rutiny, pronesl: „A až založíte rodinu (no, bylo to na sluníčku a bylo opravdu hodně veliké horko)…“ Mezi svatebčany to zašumělo…