Díky vám jsem si zavzpomínal na své mládí. Taky jsem se tam jezdil koupat. A nemohu zapomenout na jednu sobotu nebo neděli, kdy jsem tam na pláži potkal dva své kolegy z práce. To byl trapas. Byl to totiž můj nadřízený se svou milenkou (moje kolegyně). Pamatuji si, že jsme šli proti sobě jak nás pánbůh stvořil a že jsem je pozdravil slovy: "Dobrý den, soudruhu řediteli, ahoj Maruško" Ani jeden z nich už nežije. Takže čest jejich památce

Jmelouni.

Taky se tam rád projdu. Jednou jsem tam zažil jarní řetězové praskání ledu, které jsem do té doby znal jen z vyprávění Eskymo Welzla.

Začalo to několika nenápadnými "výstřely" u jednoho břehu, led se začal v jedné linii rovnoběžně s břehem štěpit na kry cca 20-40 cm velké, frekvence výstřelů se náhle začala zvyšovat až to přešlo do obrovského rámusu a to štěpení se lavinovitě šířilo po zamrzlé hladině jezera jako nějaká mexická vlna v hledišti stadiónu. Za několik minut to přejelo jezero až na druhý konec, utichlo to a hladinu pokrývala tříšť volně se pohupujících ledových ker...

Jiné roky jsem to tam už nepotkal, led odtával plynule zmenšováním tloušťky.