Když mi bylo osm, „dali“ mě rodiče na klavír. Nebavilo mě to, nešlo mi to. Koupili mi „Školu hry pro začátečníky“ a zánovní klavír, nechali ho naladit ladičem pian, co nebyl pijan, ale opravdový ladič, který dobře slyšel, ale špatně viděl, což nevadilo, černé a bílé klávesy odlišil podle sluchu.
Se svěšenou hlavou jsem chodila k paní učitelce Marešové do hudebky. Málokdy mě pochválila, nebylo zač. Raději bych běhala venku nebo si hrála s mrkací panenkou. Nástroj zabíral kus obýváku a bylo to k ničemu. Ničilo mě to domácí cvičení... Pravou rukou jsem leccos podle sluchu zabrnkala správně, nemám hudební hluch, ale přidat tam levou, která hraje něco úplně jiného, to pro mě bylo náročné. Vrcholem mého (ne)umění byla magnetofonová páska, kterou tatínek s láskou nadepsal „Hraje naše Olinka“. Skladba se jmenovala „Na traktoru“. Ano, buch, buch do kláves, těžkou rukou, jakoby ty těžké traktory oraly ty znárodněné celiny. Nevím, kde páska skončila, už ji ale stejně není na čem přehrát. Nahrávka se zřejmě při stěhování někam ztratila. Piáno rodiče prodali.
V osmé třídě se ukázalo, že za platného režimu neuplatním své výtvarné nadání, bez „známostí“ se na výtvarnou školu ani na aranžérku nedostanu. Kam tedy se mnou? Mám vyznamenání. Tak co na tu pedagogickou školu? Od deseti let vozím kočárky s miminky, hlídám sousedům děti, leccos umím nakreslit, ráda a čistě zpívám. Cvičení mi nejde, ale dám se do toho, chodím třikrát týdně do sokolovny, cvičím a cvičím, připravuji si sestavu s hudbou, zvládnu to. Piáno už nemám, tak chodím ke známým a nacvičuju „Ovčáky čtveráky“. Na dřevěnou zobcovou flétnu nadřu na zkoušky „Běžela ovečka, hore do kopečka“ na čtyřech tónech. Talentovky udělám. Písemné zkoušky také. Ale v Berouně mě nevzali, tak zkouším na odvolání Prahu. Vyšlo to a je to vlastně výhra, mohu jezdit do školy denně autobusem, nemusím být na internátu. Škola mi jde, baví mě biologie dítěte, zdravověda, psychologie, kromě dějin i pedagogika, chodím do sboru k profesorovi Ladislavu Danielovi. Jen to piáno nic moc, ale hraju s chutí. Kupuje se tedy úplně nové krásné světlé lesklé pianino. Za peníze od babičky a dědy „do výbavy“. Do výtahu se nevešlo, stěhováci otloukli schody, rodiče museli zaplatit opravu. Jen ať naše Olinka hraje...
Za dva roky jsem ale rodičům zahrála na nervy, když se provalilo, že jsem v 18 letech těhotná, rok před maturitou. Potřebujeme výbavičku, kočárek, lahvičky, dudlíčky... Nástroj se zase stěhuje z pátého patra, prodali jsme ho na inzerát.
Moje sestra pak také studuje na paní učitelku do školky, učí se ale hrát na housličky, už žádné těžké hudební nástroje! Jen lehké strunné v přenosném pouzdérku. Ano, vrzy vrz, také ji to moc nebaví, ale hlas má jako zvon, rovněž zpívá ve sboru.
Hudební talent po ní zdědila dcera. Od pěti let zpívá ve světově proslulém pěveckém souboru, podívá se po Evropě, do Afriky i do Asie. Učí se hrát na klávesy, maminka s tatínkem jí kupují krásné nové lesklé pianino. Zpívá, zakládá kvintet, studuje HV a sólový zpěv na pedagogické fakultě. Pak už moc nehraje, piáno osiří, jen z něj otírají prach a chodí po něm kocour Matyáš. Moje neteř se vdá, pak se odstěhuje, porodí holčičku. Ta u babičky ráda ťuká do kláves. Má dlouhé prstíky, tak třeba za pár let ona....
Mě dostihlo piáno ještě potřetí v životě, když jsem studovala (distančně) pedagogickou fakultu. Flétnu jsem zvládala, ale zkouška ze hry na hudební nástroj byla náročná. Půl roku jsem si platila hodiny u paní učitelky z hudební školy. Pianino jsem neměla, musely stačit elektrické klávesy. Zase jsem se naučila předepsaný počet písniček a dost.
A pak ještě jednou. Doufám, že už naposledy opakuji dětské písně v dur i moll při doplňujícím studiu pět let před důchodovým věkem. S piánem moc nekamarádím, dětem hraju jednoduchý doprovod a velmi ráda s nimi zpívám.
Tahle je má oblíbená:
„Máme v domě krám, je v ulici sám, a v tom krámě od rána za výlohou na třech nohou stojí piána, pá parapapa...
Kocour Max tam rád chodí v noci hrát, dobrou noc dá kotěti, vyleze si na klávesy, hraje zpaměti, pá parapapa ...
