První "mochito"

   "Léto, jak má být...," zní mi v uších písnička milovaného Karla Zicha. To léto před deseti lety pro něj šťastné nebylo. Jaké bude pro nás to letošní?

     Pohoda. Jako z reklamy. Je jedna z teplých červencových nocí, léto 2014, sedím na minizahrádce našeho domu, zády se opírám se o dosud vyhřátou zeď. Děti už dávno spí, řádily spolu celé odpoledne v nafukovacím bazénku. Vedle sebe na zemi mám sklenici s mojitem, ano, španělsky se to píše s „j“, prvním skoro po dvou letech. Už to není tak módní pití jako před pár lety, teď nabízejí v každé restauraci i kavárně cider, aperol a  hlavně čerstvé ovocné šťávy a domácí limonády, ale já jsem se na něj moc těšila. Před týdnem jsem přestala kojit Benjamínka, tak jsem si dnes do mátového nápoje nalila z láhve, kterou nám po Vánocích přivezl manželův kamarád z dovolené v Karibiku, trochu voňavého bílého rumu. Na kolenou mám notebook, přejíždím očima zprávy. Na letní festivaly zamíří desítky tisíc lidí, hm, také jsme s kamarádkami před lety jezdily do Hradce, v Africe řádí ebola, tam bych se tedy nikdy nevypravila, bála bych se s dětmi jet i do Egypta, americká atletka běžela osmistovku ve 34. týdnu těhotenství. Při pohledu na fotografii ladného těla běžkyně s mírně vyklenutým bříškem se musím smát. Představím si totiž sama sebe před rokem - v osmém měsíci! Vypadala jsem jako menší gymball s nožičkami, funěla jsem při každém kroku i při zdolávání těch pěti schůdků před vchodovými dveřmi do domu. Ale šťastně funěla, všechno jsem vlastně dělala tak nějak šťastně a radostně, v každém okamžiku jsem děkovala andělíčku strážníčkovi, přírodě i lékařům za to, že mohu to velikánské břicho nosit. Podruhé to totiž bylo stejně nesnadné jako před lety s naší holčičkou.

   Dítě jsme si s manželem moc přáli, oba máme sourozence, dostudovali jsme, projeli jsme společně s přáteli Evropu, bydleli jsme ve svém bytě, bylo nám přes třicet. Ale nedařilo se. Běhali jsme z jedné ordinace do druhé, vyslechli jsme tisíce „zaručených“ rad, pátrali jsme na internetu, nakoupila jsem knížky a časopisy. Cvičila jsem cviky podle sestřičky Mojžíšové, jedla čerstvou stravu. Absolvovala jsem řadu vyšetření, odběry, ultrazvuky, profuky. Nespočítala bych, kolik různých těhotenských testů jsem vyzkoušela! Jak jsem se pokaždé bála počurat ten tenký proužek, a pak… otevřít oči! Tolikrát tam byla jen jedna čárka. Smutek, slzy, nervozita, otázka proč? Rozhodování o možnosti volby asistované reprodukce. Vyšlo to až napotřetí, na zákroku jsem byla zrovna na Mikuláše. A další rok, prvního září, se nám narodilo toužebně očekávané zdravé miminko. Holčička dostala jméno Natálka, původně ho prý dávali jen dívkám narozeným v den zrození Krista, pro nás dva byla tím největším „ježíškem“. Přáli jsme si, aby nevyrůstala jako jedináček, ale situace s mým druhým otěhotněním se za pár let podobala tomu, co předcházelo prvnímu porodu. Plodné dny, měření bazální teploty, cvičení, vitamíny… Už jsme ale měli Natálku, tak jsem nebyla tak urputná a netrpělivá. S manželem jsme se smáli, že dělíme naše společné soužití na preNatální a šťastné postNatální období.
   Natálka oslavila šesté narozeniny, chystali jsme se k zápisu do první třídy, hledali jsme informace o základních školách v našem městě, vybírali jsme školní tašku pro nejmladší školáky. Dcerka si už dlouho přála pejska, tak jsme zvažovali všechna pro i proti a vybrali jsme přítulné plemeno King Charles Španěl, pro štěně jsme si měli jet v polovině ledna. Pekly jsme s Natálkou vánoční cukroví, připravovaly překvapení pro tatínka, uklízela a zdobila jsem celý dům, na problémy s otěhotněním jsem nestačila myslet. Na Štědrý den jsem nějak nemohla dochutit bramborový salát a kapra jsem si k večeři nedala vůbec. Na Štěpána mi došlo, co by to mohlo znamenat, ale nikomu jsem nic neřekla, nezkoušela jsem žádné testy a počkala až na výsledek vyšetření u gynekologa. Domů jsme si nesla „fotku“ z ultrazvuku. Zamluvené štěňátko jsme odřekli, nedovedu si představit, že by kolem miminka pobíhal pes. Byla jsem štěstím bez sebe, opatrovala se, manžel mi hodně pomáhal, také se moc těšil na druhé dítě, zvláště když se dověděl, že to tentokrát bude kluk. Začátkem léta jsme se přestěhovali do nového domečku v klidné části města. Chlapeček se měl narodit v polovině srpna, představovala jsem si, jak si ho po pár dnech odvezeme z porodnice domů a s kočárkem pak půjdeme všichni čtyři společně s Natálkou poprvé do školy. Ale Benjamínkovi, jméno znamená „milovaný syn“, se ven nějak nechtělo. Byla sobota, posledního srpna, oslavili jsme Natálčiny šesté narozeniny, já stále s břichem, lékaři ale říkali, že je všechno v pořádku. Podle maminčiných rad jsem chodila na delší procházky, namáhavě stoupala po schodech, umyla jsem znovu okna. Ale pořád nic. Nachystala jsem Natálce do školy slavnostní šaty, klobouček a střevíčky. Naše druhé dítě přišlo na svět také prvního září, šest let po své sestřičce. Poprvé šel s Natálkou do školy jenom tatínek.

   Už je to deset měsíců, vysvědčení se samými jedničkami máme vystavené za sklem, Beník už zkouší dělat první krůčky. Sklenice už je dávno dopitá, na stěnách a na tlustém brčku usychají zahnědlé lístky máty. Zavírají se mi oči. Ještě procházím maily, ale nemám žádnou novou zprávu. Kdo by mi psal, bude už skoro půlnoc. Vypínám notebook, zamykám skleněné dveře a kontroluji děti. Obě jsou „odkopané“, v domě je ještě horko, ani je nepřikrývám. Oblékám si noční košili, lehám si na svou polovinu manželské postele a svou přikrývku házím na prázdné místo vedle sebe. Děkuji svým vlastním vzpomínkám, a možná i té kapce tekutiny z třtinového cukru, že mi po několika probrečených nocích dovolují ulehnout dnes klidně, smířeně a nemyslet na manželovu poslední esemesku. Čekali jsme s Benjamínem před školou na Natálku, až paní učitelka rozdá vysvědčení, tatínek byl v práci. Slyšela jsem pípnutí mobilu, ale právě se k nám řítila rozzářená školačka, tak jsem si až doma přečetla vzkaz, že se manžel omlouvá, ale nemůže jinak. Mezi plenkami a kašičkami se prý doma dusí, bude proto nějaký čas mimo domov, mám to dětem nějak rozumně vysvětlit. Musí si všechno nechat projít hlavou, srovnat si priority, zamyslet se nad tím, co dělat dál. Zhasínám lampičku a zavírám oči. Těším se, co nám zítřejší den pěkného přinese.