Patchwork u jezera

Bývalá pískovna. Pokladní odemyká, jsme tu první! Jezero je celé „naše“! Hledáme místo, kde vydrží co nejdéle stín. Stánky jsou ještě zavřené, všude klid. Najednou v dálce spatříme výjev jako z letáku cestovky. Reklama na Bali!

Kousek bělostné písčité pláže, obrovitý bílý piknikový stan, vlastně plátěná klimatizovaná restaurace, menší kulaté stany „do špičky“, bíle „oblečené“ stolečky, palmy. Je to snad fata morgana? Něco se tady natáčí? Ne, prý tady bude dnes svatba. Aha, už jsme si všimli velikánského bílého srdce a dvou velkých písmen, obojí taktéž v bílé. Část břehu je oddělen páskou a kousek vodní plochy bójkami. Zatím se tam nic neděje.

Obeplula jsem jezero jako vždy, ne dokola, jen k barevným pěnovým válečkům a zase zpět. Kolem půl deváté přicházejí další návštěvníci. Tý jó, co je to tam vzadu? Zírají jako my a tipují. Tady se točí nějakej seriál? Nebo film? Nebo je to reklama? Na co? Zvědavci se jdou podívat blíž, fotí na mobily, pár plavců pronikne za bójky a výzvu, aby prostor opustili, uposlechnou až napodruhé.

Bránou začínají proudit davy. Samotní pánové i dámy všech věkových kategorií, páry, rodiče, babičky a dědové, děti, hodně těhulek. Rodinka s velkým černým pytlem. Z něj vytahují stan, provlékají jím pružné tyčky a umísťují ho na deku. Holčička s klukem pak vyprošťují složený člun a pumpičkou ho nafukují. Dohadují se, kdo s kým pojede první. Maminka z pytle vyndává ještě deku, ručníky a matraci s okýnkem, a pak prázdný vak schová pod tu rozloženou deku. Tatínek vyřizuje pracovní hovor, ano, navýšení ceny náhradních dílů šéf odsouhlasil. Další rodiny táhnou paddleboardy, nafouknuté kruhy a minibazénky pro miminka. Z obřích plážových tašek vyndávají polštářky, rukávky, brýle, kyblíčky a lopatky, bábovičky, síťky, ploutve a potápěčské brýle, žáby, plameňáky… Vítězí kolosální červený papouch velikosti středního auta. Chlapeček se ho ale trochu bojí.

Přimhouřit oči, iluze italského Bibione je téměř dokonalá. Kiosky otevřely, nabídka nápojů, teplého jídla i studeného osvěžení je opravdu pestrá. Kamínková pláž s hnědožlutým pískem i travnaté plochy se zaplňují. Lidé nejprve ohrnují nos nad místem u odpadkových košů, za chvíli ani to nevadí. Většina se snaží své karimatky a deky položit kousek dál od těch, které už tam jsou prostřené. Ale jsou i výjimky, kterým nějaké rozestupy či osobní zóna nic neříká. Svou deku pokládají těsně vedle jiné, občas ji kouskem překrývají, ač je zatím stále dost místa pro všechny.

Letos jsme ještě tolik lidí pohromadě neviděli! Světlí, růžoví a červení, co se připálili už včera, hnědí, kteří se opalují snadno, těm já závidím. Pánové s „pekáčem buchet“ i s bříškem, slečny a paní rozličných rozměrů, připadá mi ale, že všechny mají stejnou velikost dvojdílných plavek. Některé by uspěly na molech, jiným by slušely spíše plavky jednodílné a větší. Dokonce tu pobíhá jeden pes s dětskými plavkami v tlamě, krásná vyžla, která sem ale nesmí. Obrázek psa je u vchodu přeškrtnutý. Jedna paní má i ve vodě klobouk a brýle, a na sobě má triko s dlouhým rukávem.

Davy před polednem houstnou, u pokladny je fronta a pruh kolem vodní plochy se pokrývá barevnými čtverci a obdélníky. Shora uvidí svatebčané pěkný patchwork. Jeden z pořadatelů v bělostné košili nám prozradil, že nevěsta a ženich mají přiletět vrtulníkem a živě jim bude hrát známý saxofonista. Za chvíli opravdu slyšíme kvílivý saxík, zatím je to zkouška. Proběhne i zkouška reprodukované muziky a hlasu moderátora. Vše funguje. Běloskvoucí část jezera ožívá. V jednu chvíli dokonce přes jezero letí dvě bílé volavky a míří v tu stranu. Jako by to bylo ve svatebním scénáři. Čekáme, zda přistanou mezi hosty, ale ptáci míří jinam.

Maminky začínají otvírat plastové krabice se sendviči, řízky, buchtami a koláči. Děti ale žadoní zmrzlinu, kolem projelo chladicí auto s obrázky nanuků. Tátové si dávají pivo, jedno můžu, to do večera vyprchá, ženy si nosí kávu. Výbornou a ve vratném kelímku. Všude je pořádek, nikde se žádné plasty neválí. Z vody vyskočí ryba a kluk ječí, pomóc žralok! Plave jako o život ke břehu, i když na něj matka volá, kde by se tu vzal!

Vedle nás se mísí slovenština s ruštinou, cigaretový kouř jde přímo na nás. Kousek dál se vzteká dítě, že chce na skákací hrad. Jenže ten je na druhém břehu a mámě ani tátovi se tak daleko nechce jít. Děcko dostává mobil a usmívá se. Mobil v ruce třímá asi třetina ležících a sedících na dekách. Kdosi do něj huláká řečí nám neznámou, vedle zní čirá, zato pěkně jadrná čeština. Vyžla bez páníčka počurala „náš“ strom a plavky nám vyplivla na deku. „Karanténooo“! Fenka zastříhá ušima, odrazí se a tlapkami nás zasype pískem.

Helikoptéru s nevěstou a ženichem jsme nespatřili.

Ta oblečená ve vodě jsem byla já.

Tak zase zítra, má být stejně…