Balada piánová
Když mi bylo osm, „dali“ mě rodiče na klavír. Nebavilo mě to, nešlo mi to. Koupili mi „Školu hry pro začátečníky“ a zánovní klavír, nechali ho naladit ladičem pian, co nebyl pijan, ale opravdový ladič, který dobře slyšel, ale špatně viděl, což nevadilo, černé a bílé klávesy odlišil podle sluchu.
Se svěšenou hlavou jsem chodila k paní učitelce Marešové do hudebky. Málokdy mě pochválila, nebylo zač. Raději bych běhala venku nebo si hrála s mrkací panenkou. Nástroj zabíral kus obýváku a bylo to k ničemu. Ničilo mě to domácí cvičení… Pravou rukou jsem leccos podle sluchu zabrnkala správně, nemám hudební hluch, ale přidat tam levou, která hraje něco úplně jiného, to pro mě bylo náročné. Vrcholem mého (ne)umění byla magnetofonová páska, kterou tatínek s láskou nadepsal „Hraje naše Olinka“. Skladba se jmenovala „Na traktoru“. Ano, buch, buch do kláves, těžkou rukou, jakoby ty těžké traktory oraly ty znárodněné celiny. Nevím, kde páska skončila, už ji ale stejně není na čem přehrát. Nahrávka se zřejmě při stěhování někam ztratila. Piáno rodiče prodali.
V osmé třídě se ukázalo, že za platného režimu neuplatním své výtvarné nadání, bez „známostí“ se na výtvarnou školu ani na aranžérku nedostanu. Kam tedy se mnou? Mám vyznamenání. Tak co na tu pedagogickou školu? Od deseti let vozím kočárky s miminky, hlídám sousedům děti, leccos umím nakreslit, ráda a čistě zpívám. Cvičení mi nejde, ale dám se do toho, chodím třikrát týdně do sokolovny, cvičím a cvičím, připravuji si sestavu s hudbou, zvládnu to. Piáno už nemám, tak chodím ke známým a nacvičuju „Ovčáky čtveráky“. Na dřevěnou zobcovou flétnu nadřu na zkoušky „Běžela ovečka, hore do kopečka“ na čtyřech tónech. Talentovky udělám. Písemné zkoušky také. Ale v Berouně mě nevzali, tak zkouším na odvolání Prahu. Vyšlo to a je to vlastně výhra, mohu jezdit do školy denně autobusem, nemusím být na internátu. Škola mi jde, baví mě biologie dítěte, zdravověda, psychologie, kromě dějin i pedagogika, chodím do sboru k profesorovi Ladislavu Danielovi. Jen to piáno nic moc, ale hraju s chutí. Kupuje se tedy úplně nové krásné světlé lesklé pianino. Za peníze od babičky a dědy „do výbavy“. Do výtahu se nevešlo, stěhováci otloukli schody, rodiče museli zaplatit opravu. Jen ať naše Olinka hraje…
Za dva roky jsem ale rodičům zahrála na nervy, když se provalilo, že jsem v 18 letech těhotná, rok před maturitou. Potřebujeme výbavičku, kočárek, lahvičky, dudlíčky… Nástroj se zase stěhuje z pátého patra, prodali jsme ho na inzerát.
Moje sestra pak také studuje na paní učitelku do školky, učí se ale hrát na housličky, už žádné těžké hudební nástroje! Jen lehké strunné v přenosném pouzdérku. Ano, vrzy vrz, také ji to moc nebaví, ale hlas má jako zvon, rovněž zpívá ve sboru.
Hudební talent po ní zdědila dcera. Od pěti let zpívá ve světově proslulém pěveckém souboru, podívá se po Evropě, do Afriky i do Asie. Učí se hrát na klávesy, maminka s tatínkem jí kupují krásné nové lesklé pianino. Zpívá, zakládá kvintet, studuje HV a sólový zpěv na pedagogické fakultě. Pak už moc nehraje, piáno osiří, jen z něj otírají prach a chodí po něm kocour Matyáš. Moje neteř se vdá, pak se odstěhuje, porodí holčičku. Ta u babičky ráda ťuká do kláves. Má dlouhé prstíky, tak třeba za pár let ona….
Mě dostihlo piáno ještě potřetí v životě, když jsem studovala (distančně) pedagogickou fakultu. Flétnu jsem zvládala, ale zkouška ze hry na hudební nástroj byla náročná. Půl roku jsem si platila hodiny u paní učitelky z hudební školy. Pianino jsem neměla, musely stačit elektrické klávesy. Zase jsem se naučila předepsaný počet písniček a dost.
A pak ještě jednou. Doufám, že už naposledy opakuji dětské písně v dur i moll při doplňujícím studiu pět let před důchodovým věkem. S piánem moc nekamarádím, dětem hraju jednoduchý doprovod a velmi ráda s nimi zpívám.
Tahle je má oblíbená:
„Máme v domě krám, je v ulici sám, a v tom krámě od rána za výlohou na třech nohou stojí piána, pá parapapa…
Kocour Max tam rád chodí v noci hrát, dobrou noc dá kotěti, vyleze si na klávesy, hraje zpaměti, pá parapapa …
Olga Medová
Zahalená a odhalená
U ženy většina mužů ráda popustí uzdu své fantazii a představuje si to, co je skryto. Představy se pak naplní, nebo ne, někdy zůstane jen u té fantazie.
Olga Medová
Čas. Zimní i letní…
Že prý trávíme denně několik hodin na mobilu, na sociálních sítích, na počítači, u televize... To je určitě lež jako věž! Kde bychom na to vzali čas???
Olga Medová
Útřivé
Nevstoupíš dvakrát do stejné... lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka... Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.
Olga Medová
Za časů UčíTelky
Jste na home office, v dětském pokoji neskutečně kašle vaše dítě, měříte mu teplotu, dáváte mu zábaly, děláte s ním úkoly, zapínáte inhalační “kočku”, řešíte pracovní problémy, vyzvednutí mladšího sourozence ze školky...
Olga Medová
Mluno, električina, síla blesková
Green Deal. Obnovitelné zdroje. Fotovoltaika. Elektromobilita. Udržitelnost. Blackout. Náklady za energii. Úsporná opatření.
Olga Medová
Co nemám, nepotřebuji?
Vystupuji z auta a beru si ze zadního sedadla batoh..., ale skoro se orosím. Kde mám proboha svou bundu?
Olga Medová
Nicholas
Dvě hodiny pevně věříte, že se opravdu díváte na zestárlého Nikiho, jen v jeho očích „mlčí jehňátka“.
Olga Medová
Spála spala
Jenže už se zase probudila... Covid její výskyt utlumil, ale v posledních letech je opět na vzestupu.
Olga Medová
EM HÁ DÉ
Na Hradě. Davy turistů se valí od stanice tramvaje. Víkendové sluníčko a příjemné zimní klima kolem nuly přilákalo všechny věkové kategorie, jednotlivce, páry, rodiny, skupiny s průvodcem s deštníčkem i bez.
Olga Medová
Šepoty a vřískoty
Bytový dům, panelový, cihlový, řadové domky „panelák naležato“, lidé si vidí do talíře a stěny tam mají uši. Uši obyvatel dostávají zabrat.
Olga Medová
Černý most tříkrálový
Černý byl dneska celý den. Zamračené nebe, mrholení, déšť. Jako by se stmívalo hned od rána. Původně jsem se chystala na turistický pochod z Prahy na Okoř jako loni, ale kvůli předpovědi počasí se mnou nikdo nechtěl jít...
Olga Medová
Kdo nás opustil…
Letos jsme se navždy rozloučili s mnoha osobnostmi, na které se nám bude hezky vzpomínat. Na Štědrý den odešla ve věku devadesáti let Lady Dermacol, paní Olga Knoblochová.
Olga Medová
Pra a prapra
Moje devadesátiletá babička bydlí sama v domečku, ještě zastane malou zahrádku a peče cukroví pro celou rodinu, vypráví mi pán s lehce prokvetlými skráněmi, pár let před padesátkou, otec sedmileté holčičky.
Olga Medová
Jak jsme potkali …
Lhota, ta s nudistickou minulostí. V osmdesátkách sem začali jezdit příznivci koupání a slunění bez plavek. To bylo ale zakázané a označené jako protirežimní. Veřejná bezpečnost dělala na naháče zátahy a odvážela je v antonech.
Olga Medová
Královna parketu
Je, a už navždy zůstane královnou letošního ročníku, ať už v sobotu v závěrečném kole zvítězí kdokoli.
Olga Medová
Na co čekáme?
V dětství se čekalo s radostí, hlavně na Ježíška a na prázdniny. Počítali jsme, kolikrát se ještě vyspíme. Tolik jsme se těšili!
Olga Medová
Jitka a Den dobrovolníků
5. prosinec mi v dětství vždycky zamotal hlavu. Ráno do školy přišla Jitka s pytlíkem bonbónů, protože podle kalendáře měla svátek, a večer k nám domů přišel v doprovodu anděla a čerta Mikuláš, co měl svátek až další den.
Olga Medová
Já jsem zapomněla…
Na co ale? Zapomněla jsem..., na co jsem to vlastně zapomněla? No tuhle na ten mezinárodní den onemocnění Alzheimerem.
Olga Medová
Pečené nože
Letos jsme začaly neobvykle brzy, nenašly jsme totiž žádný prosincový víkendový termín, kdy bychom všechny měly čas se sejít.
Olga Medová
Cukr, káva, limonáda, čaj, rum… Bum!
Marmeláda, čokoláda, limonáda. Libozvučná slova mého dětství. Zdá se, že jsou na seznamu ohrožených. Nezmizí nám?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 166
- Celková karma 15,53
- Průměrná čtenost 533x